Vzájemné pochopení a prostor
Všichni známe ten pocit, když začínáte randit s někým novým, oťukáváte se, trávíte spolu čas, stoupá intimita a vás neustále drží jakési vzrušení z něčeho nepoznaného. Pokud vše klape, časem stojíte o vybudování pevného vztahu, ale zároveň se nechcete do ničeho hrnout na 100% a vyčkáváte, jak samo se to vyvine. Neměla jsem v úmyslu budovat žádné vztahy, chtěla jsem být volná a mít čas jen především sama na sebe. To mi vždy fungovalo nejlíp a vlastně mě to přivedlo k otázce, jestli jsem vůbec "ten vztahový" typ. 100% jsem….. ale…….
Nyní bojuji sama se sebou. Je to vlastně zvláštní, že mám přímo před sebou přesně to, co jsem vždycky chtěla a i tak mám pocit, že opatrnosti není nikdy dost a zdržuji se jakési integrity a částečně hlubšího propojení. Někde v srdci jsem zlomená a bojím se….. jsem snadným terčem pro slzy a beru si dost věcí osobně. Pouze s těmi nejbližšími umím otevřít hlubší konverzaci a zaměřit se na problémy, které byly, jsou a budou…..
Během posledního roku jsem hodně osobně vzrostla, uvědomila si spousty věcí a cíleně na sobě pracovala. Bohužel některé věci zpátky vzít nemohu a těžko se napravují, ale opět je to další krok vpřed.
Za mě v každém vztahu je klíčem jakási rovnováha mezi blízkostí a prostorem. Náklonnost, společné aktivity a zážitky jsou nezbytné, zcela jistě i dostatek prostoru pro udržení důvěry a porozumění. Každý z nás má vlastní cíle, bude mít vlastní cíle, ať už jsou jakékoliv a pokud opravdu o někoho stojíte, dáte partnerovi prostor pro jeho rozvoj, pro jeho potřeby a sny a on dá prostor vám.
Většinou jsem se setkala s muži, kterým se před očima zjevuje "rudá", když se na ně žena pověsí. Jsou běsní z toho, že jdou do kina na romantický film, nervozní z toho, že se jim žena vnutí na pánskou jízdu, že budou muset otlapkávat vaše záda celý večer a my, ženy, zase máme romantické představy okoukané z filmů, máme neustálou představu o bezmezné lásce, že jeho srdce plane jen pro nás, že nás bude zahrnovat květinami a neustálou pozorností, bude s námi komunikovat i když je bez nálady a bude s námi vést dlouhé noční hovory.
Co si budeme, naše představy se dosti mýlí od skutečnosti a je jen na nás, jak to celé uchopíme. Mít pochopení pro druhého je zcela zásadní a občas se přistihnu, že pochopení nemám. A vždy až časem, kdy člověka poznám víc, zjišťuji, co jsem ochotná přijmout a co ne. Vnitřní intuice je mocná a někdy musíme dát holt víc prostoru. Co mě vlastně na tom baví nejvíc? Že poznávám víc sama sebe, svoje já, svoje strachy, svou výjimečnost. A to je asi nejvíc, co si vůbec můžu přát.
Vše, co přichází, by mělo být přirozené. Né vždy je to jednoduché, né vždy je to bez hádek, né vždy je to s pochopením, o tom si lhát nemusíme. Jen čas nám ukáže, jak moc jsou naše pouta silná.