Strach aneb výstup z komfortní zóny
14.09.2023
Strach... dalo by se říci přirozená lidská emoce, která nás všechny pekelně dokáže ovlivnit. Je to reakce na vnímané nebezpečí nebo nejistotu, má různé formy a intenzitu. Strach nás nutí se bránit, strach nás nutí opouštět, strach nás celkově oslabuje. Strach nám brání v osobnostním rozvoji, stejně tak může omezit náš profesionální rozvoj a drží nás neustále v komfortní zóně. Je možné se ho zbavit? Je možné se s ním vyrovnat nebo ho dokonce překonat? Do jisté míry ano.
Už jako malé děti jsme všichni vnímali menší i větší strachy. Kdo se jako malý nebál tmy? Strašidel? Kdo dostal poznámku a nebál se jít domů? Asi jen málokdo.... i rodiče v nás vědomě budovali strachy, aniž by chtěli, uvědomovali jsme si. Strach umíme využít jako hrozbu, byť třeba i jen malou.
Bojíme se, že prohrajeme zápas, tedy selžeme, že na nás blízcí nebudou pyšní, bojíme se, že budeme odmítnuti poté, když se vyslovíme, bojíme se, že drahá dovolená nebude dle vytoužených představ, bojíme se říci svůj názor, abychom nebyli za hlupáky. To vše jsou strachy, které bychom měli odsunout a zamknout na 1000 západů do trezoru a klíč zahodit. A jak to udělat?
Strach musíme pojmenovat, musíme vědět, proč se to děje a říci si nahlas, co nás trápí. Mně osobně pomohlo si stoupnout před zrcadlo a nahlas si "s ním" povídat. Zní to šíleně, ale opravdu mi to dalo hodně. Moje hlasy (rozum vs srdce) bojují pořád, ať už jde o cokoliv. Moje znamení zvěrokruhu tomu hodně pomáhá a mám pocit, že mi rupne hlava. Ale pořád jsou to jen malé strachy, kterých je jen bohužel hodně. A postupně se učím.......
Vystup z komfortní zóny!!!!
Můj osobní strach je daný celoživotním neúspěchem. Neúspěchem ve vztazích. Prošla jsem si od dob puberty vším.... lhaním, nevěrou, později rozvodem, lidskou zlobou, úzkostí, ale vždy jsem se nějak sebrala ze dna a našlápla směrem nahoru. Dnes mohu říci, že i přes moje strachy, jsem poměrně silný člověk, ale zkrátka jsem se rozhodla s tím bojovat. Jak to jde? Jen těžko.
Někdy mám pocit, že dělám příliš, někdy zas pocit, že nedělám dostatek a pak od sebe odháním lidi, kteří mě mají rádi a naopak ti, co o mě až tak nestojí, si nechávám v životě. Je to zkrátka proces, který postupně zpracovávám a bojím se dalších chyb. Načetla jsem spousty materiálů, spousty článků, názorů a příběhů a to mě vedlo k tomu, se nad sebou více zamyslet a dát si jakési úkoly, abych svoje strachy překonala.
Stanovila jsem si jasné cíle:
laicky řečeno, nadefinovala jsem si v hlavě konkrétní věci, kterých bych ráda docílila. Přibližuji se tak krok za krokem k jasnému cíli, směru a je to důvod k překonání obav.
Menší kroky :velkolepé představy jsem měla vždy, ale jsou děsivé, proto postupně, opravdu postupně zpracovávám všechny svoje myšlenky a nerozhoduji se pod emocionálním napětím. Menší kroky působí méně hrozivě a mohu tak sledovat svůj progres mnohem lépe.
Ach ty zkušenosti:moje strachy pochází dost často z jakési "neočekávané reakce" druhých lidí. Což mě přivedlo k ponaučení, že dokud člověka neznáte opravdu dobře, nemůžete soudit. Je potřeba získat více zkušeností, více se soustředit na "jejich" já a novoty vnímat plnými doušky a dělat si obrázek opravdu až po nějakém čase. To neplatí jen pro mé strachy, ale všeobecně.
Mluvte:pokud vás něco trápí, řekněte to!!!! Napište to!!!! Pokud máte problém s někým, řešte to promluvou, osobním jednáním. Zapomeňte na esemesky, je to neuctivé a ve finále to vyzní jinak, než to doopravdy je. Nebojte se říci, co cítíte, jak vám je, co chcete, jak si co představujete. Pokud je to člověk, který vás má rád, pochopí to a pomůže vám. Pokud ne, jste opět na rozhraní dalšího strachu a musíte se vyrovnat s odmítnutím, nepochopením. Pokud jste na celou záležitost sami nebo se zkrátka jen necítíte potřebu o tom mluvit, napište to. Klidně elaborát na několik stránek, klidně jen pár poznámek, zkrátka jen tak, aby jste si uvolnili mysl. Za pár dní se k tomu vraťte a uvidíte, že se vám vše, co jste již popsali, bude vstřebávat mnohem lépe.
Sebevědomí:a jsme u zcela klíčového bodu. Kdo mě zná, ví, že jsem prošla brutální proměnou a moje sebevědomí je zcela jinde, než bylo před pár lety. Nevěřit si může mít katastrofální dopad na všechny strany. U mě je to především o sebekázni. Našla jsem si způsob, jak být odolnější vůči stresu a nejistotě a recept je jednoduchý. Začala jsem se věnovat sama sobě. Odhodlala jsem se sportovat, zdravě se stravuji, věnuji se seberozvoji, začala jsem podnikat. A představte si, že najednou se na mě začalo lepit štěstí, radost. Je to o postoji k životu, o tom, jaký ho chcete mít. Neříkat nahlas to, co nechcete, ale to, co chcete!
Realistická očekávání:
to je TOP bod. Co si budeme, vzdušné zámky umí stavět každý. Ale víte co? Já sním ráda, ráda si představuji, co by kdyby. Moje sny jsou velké a vize toho lepšího, dobrého, co mě ještě čeká a s jakými lidmi, mi postupně odbourává strach z budoucnosti a mohu si tak více uvědomovat, zda moje očekávání jsou reálná. Pozitivní postoj: jak jednoduché si říci: "Chci zůstat nad věcí", realita je však jiná, především pro nás, kdo máme strachy. Určitě to jde. Obklopuji se lidmi, které mám ráda a kteří mi do života nesou jakousi dávku optimismu, radosti, tolerance, pochopení a dokáží mě udržet dobře naladěnou. Ne vždy to je tak růžové, ale každý z nás má někdy pocit, že ho zase nějaký ten strach sežere a vy, jako dobrý přítel, poskytnete oporu tam, kde je potřeba. Stejně tak, jako je poskytnuta vám. Ale pozor na negativní obecenstvo, které namísto naslouchání bude brát vaší energii. Udržte si motivaci a respektujte sami sebe. í postoj.
